9 30

Vložil(a)
30.9.2013 19:48 

Sešlo se nás třicet v hodině mezi psem a vlkem, devatenáctého září, před naší alma mater. Tím začala naše osmidenní výprava za sluncem jižního Španělska.

Pro mnohé z nás to byl první let letadlem. Prožili jsme si trochu nervozity při odbavování, některým se zhoupnul žaludek při startu a zalehly uši při klesání, všichni jsme sledovali, jak letadélko na mapě Evropy polyká kilometry a za dvě a půl hodiny jsme vkročili do oslnivého slunce Valencie.

Postupně jsme odkládali přebytečné vrstvy oblečení a zvykali si na třicet stupňů ve stínu.

Cesta z Valencie do Alikante byla plná očekávání. Jak bude vypadat jejich škola? Kde budu bydlet? Jaká bude má hostitelská rodina? Co mi dají k jídlu (a bude toho dost)? Domluvím se s nimi…?

Za pár hodin byly všechny otázky zodpovězeny a před námi bylo šest slunných dnů v režii španělských kamarádů, jejich rodin a učitelů. Stejně jako my v Kutné Hoře, i oni se v Alikante snažili ukázat nám jejich způsob života, všechny místní zajímavosti a atrakce,… Tak jsme se plavili lodí, koupali v moři, šplhali na hrad nad Alikante i sestupovali do temna hluboké jeskyně, ochutnali  paellu s mořskými plody, posnídali tradiční hrnek horké čokolády se smaženými tyčkami, rozšířili si obzory v muzeu pravěkého umění, srovnávali a divili se, přátelili se a objevovali…

Jsou věci, které by nám v Alikante chyběly. Hluboké smrkové lesy, zelené louky, potůčky a studánky, krása Kutné Hory,…

Tady se nám bude stýskat po slunci, teple, moři a větru, a hlavněpo pohodě beze spěchu, klidném životním rytmu Španělů, po jejich „maňána“…                   

V3A