Z pu­b­li­ka je zpo­čát­ku cí­tit jis­tá for­ma opo­vr­že­ní pří­tom­ný­mi „ochrán­ci zá­ko­na“. Je­jich čer­ná uni­for­ma se žlu­tý­mi re­flex­ní­mi pru­hy totiž v mno­hých vy­vo­lá­vá po­cit, že se jed­ná o ja­kousi pa­ro­dii na oprav­do­vé po­li­cis­ty. A co víc – u ku­la­té­ho stol­ku ur­če­né­ho pro hos­ty se­dí i Rom­ka. Ta­ké v uni­for­mě. Pro xe­no­fob­ní část po­slu­cha­čů jis­tě za­vr­že­ní­hod­ná sku­teč­nost. Ale­spoň te­dy pod­le vý­ra­zů, kte­ré jsem zpo­zo­ro­val při pří­cho­du hos­tů do míst­nos­ti. „Ci­kán­ka brá­ní kri­mi­na­li­tě? To má být vtip?“ ozva­lo se tlu­me­ně z řa­dy za mnou. Ta­to zvlášt­ní at­mo­sfé­ra ale mi­zí v mo­men­tě, kdy zmiňova­ná asi­s­tent­ka od­po­ví­dá na prv­ní otáz­ku mo­de­rá­to­ra. V ob­li­če­jích ně­kte­rých pů­vod­ně zne­chu­ce­ných di­vá­ků se ob­je­vu­je pře­kva­pe­ný vý­raz. Před­sud­ky jsou rá­zem pryč. Ani ná­znak oče­ká­va­né­ho ci­kán­ské­ho pří­zvu­ku; pou­ze přá­tel­ské od­po­vě­di na otáz­ky z pu­b­li­ka, mnoh­dy i vcel­ku osob­ní­ho cha­rak­te­ru. „Ne­sty­dím se za to, že jsem Rom­ka, sty­dím se za ty z nás, kte­ří úmy­sl­ně ne­po­sí­la­jí svo­je dě­ti do ško­ly, ne­pra­cu­jí a pou­ze se při­ži­vu­jí,“ řek­la pa­ní Ka­le­jo­vá. „Od to­ho jsme ta­dy my, aby se to­mu před­chá­ze­lo,“ při­dá­vá s úsmě­vem dal­ší ze sym­pa­tic­kých pří­sluš­nic asi­s­ten­tů pre­ven­ce kri­mi­na­li­ty. Do­ta­zů z pu­b­li­ka rá­zem při­bý­vá. Zá­jem o in­for­ma­ce stou­pá. Je zřej­mé, že se v ně­kte­rých di­vá­cích za­čí­ná i přes pů­vod­ní ne­ga­tiv­ní po­stoj tvo­řit ne­po­chyb­ná for­ma re­spek­tu… 

Ví­tej­te na Gym­ná­ziu Ji­ří­ho Or­te­na v Kut­né Ho­ře! Je pá­tek 18. led­na 2013 ně­co po dru­hé ho­di­ně od­po­led­ní a všich­ni zvě­da­ví stu­den­ti se shro­máž­di­li ve zdej­ší učeb­ně hud­by. Prá­vě pro ně co ne­vi­dět za­čne dal­ší be­se­da z dis­kus­ní­ho cyk­lu Ta­ky me­zi ná­mi. Kdo že to k nám dnes za­ví­tal? Je to pra­vá ru­ka kut­no­hor­ské měst­ské po­li­cie – tříčlen­ná sku­pi­na asi­s­ten­tů pre­ven­ce kri­mi­na­li­ty. V čem spo­čí­vá ná­plň je­jich ne­ob­vyk­lé pro­fe­se? Po­zor­ně po­slou­chej­te, be­se­du­jí­cí prá­vě při­chá­ze­jí.

„Dob­rý den, do­vol­te mi, abych me­zi ná­mi při­ví­tal na­še dneš­ní hos­ty,“ ujal se na úvod slo­va pan uči­tel Pos­selt. „Jsou po­ně­kud nervózní, ale ne­ní se če­mu di­vit, pro­to­že bu­dou be­se­do­vat úpl­ně po­pr­vé,“ do­dá­vá. Za ním sto­jí tři uni­for­mo­va­né po­sta­vy – dvě že­ny a je­den muž. V je­jich tvá­řích se oprav­du zra­čí mír­né po­čá­teč­ní roz­pa­ky. Za­tím­co stu­den­ti si na­vzá­jem sdě­lu­jí pr­vot­ní do­jmy, hos­té se po­ho­dl­ně usa­zu­jí k ma­lé­mu ovál­né­mu sto­leč­ku do pře­dem při­chys­ta­ných kře­sel. Sly­ší­te? Šum v hle­diš­ti uti­chá, pro­to­že všich­ni jsou zvě­da­ví, co se bu­de dít dál. „Pan Za­hrad­ník, pa­ní Ka­le­jo­vá a pa­ní Kli­men­to­vá,“ do­zví­da­jí se po­slu­cha­či jmé­na jed­not­li­vých ná­vštěv­ní­ků. Po do­sta­teč­ném před­sta­ve­ní je­jich zá­služ­né čin­nos­ti a pro­lo­me­ní po­čá­teč­ní ba­ri­é­ry si mo­hou pá­teč­ní hos­té na chví­li od­dych­nout. Ale ne na dlou­ho. Vzá­pě­tí se totiž mu­sí opět cho­pit mi­k­ro­fo­nů, ten­to­krát již s úsmě­vem, pro­to­že – po­dí­vej­te – na svě­tě je prv­ní do­taz…

0 Počet komentářů ...

Login to Add Your Comment