Vložil(a)
29.3.2012 14:12 

Bournemouth 2012

Výherce soutěže obdrží tři týdny v jazykové škole Richard Language School, kde ho opět přivítá školní lavice, sešit, učebnice a interaktivní tabule, počet vyučovaných předmětů se však snížil na jeden. Od pondělí do čtvrtka šest a v pátek čtyři vyučovací hodiny pouze angličtiny. Stejně jako doma jsme dostávali oblíbené pracovní listy s gramatickými cvičeními, rozebírali rozličná témata a psali eseje, zdánlivě nic nového, až na to prostředí, samozřejmě. Neexistoval žádný záchytný bod, žádná záchrana v podobě česky položené otázky a českého vysvětlení, spolužáci mluvili především španělsky nebo arabsky, používat angličtinu bylo nezbytné a zároveň zábavné, alespoň na začátku, pak se z toho stala běžná součást života.

Ubytování je zajištěno v rodinách, vyučují rodilí britští, případně američtí mluvčí. Na tři týdny se tak člověk zcela odpoutá od života a denní rutiny v českém prostředí. To, co děláte, je stejné, sedíte v lavicích, jíte, spíte, učíte se (nebo taky ne), chodíte na procházky, na kafe, jen to je všechno v angličtině. Student se aklimatizuje až překvapivě rychle a do několika dnů se mu povede dokonale přepnout, o svém okolí zkrátka přestal přemýšlet česky. Zajímavá a velmi prospěšná změna. Dokonce první den po svém příjezdu domů mě mnohé napadlo nejdříve v angličtině, málem jsem přišla do školy s přátelským „Hello, guys!“.

Celkové hodnocení jazykového pobytu tedy rozhodně pozitivní, stoprocentní spokojenost by byla podezřelá, musím ale přiznat, že se k ní velmi blížím. Jazykový kurz, byť pouze na tři týdny, byl rozhodně přínosným a kýžený pokrok se dostavil. Při studiu jazyka tak pobyt v cizí zemi rozhodně doporučuji, hlavně to chce odvahu, když před vámi stojí rodilý mluvčí, před kterým nic neschováte, protože víte, že když vám nerozumí, není to jeho chyba. I přesto je základním pravidlem mluvit, mluvit a mluvit, nehledě na chyby, ty se díky pravidlu poslouchat, poslouchat a poslouchat časem samy vytratí.

Karolína Lipská, V6A
 

Dorset a já… aneb Tess of the d´Urbervilles by se divila

Dorset, kraj probleskující všemi odstíny zeleně v kopečcích rozvlňujících se pod hmatavými vlhkými prstíky věčného objetí zdejších sea drafts až po náhlý pád mezi třpytivé jazýčky divokého mořského obzoru, jehož tesklivá zvěst se nese na křídlech racků daleko holou krajinou v zátřpytech přívětivého jižního slunce…, Dorset byl odjakživa považován za srdce dřívějšího anglického Agricultural South.. První trvalá zemědělská kultura tu existovala už někdy před 5000 lety, jak nám dokládá slavný Stonehenge. A až do doby Thomase Hardyho se život v tomto na prsou moře uhnízděném regionu skutečně příliš neměnil… Dnes už se věci mají pochopitelně poněkud jinak… Přesto vás tu ale mořský dech stále provází na každém kroku… Stačí jen nastavit tvář tomu nepřetržitému vanutí šumivých sea rumours  nebo se zaposlouchat do bezstarostných výkřiků wailing of the gulls , které se na onom luftu nechávají nedbale unášet za občasného máchnutí bělostnou perutí…  Moře, to zůstává pořád (alespoň zdánlivě) stejné, jeho širý modravý horizont se stále vrhá se stejnou vervou a nespoutaností roztříštit se o pláž a skaliska a pohladit vyvstávající pevninu bělostnými pablesky…, v tom svém nekonečném monotónním rytmu…

Já jsem do Anglie v tomto případě vyjela pochopitelně za zkušenostmi prozaičtějšího charakteru. Ovšem to, že má výhra zahrnuje ve svém rozpočtu jen studium na dané jazykové škole a polopenzi v rodině blízkých usedlíků, mě vůbec neodradilo od naplánování vlastního ,,cestovatelského programu“, abych tak tuto mou úplně první možnost návštěvy Britských ostrovů využila co nejúčinnějším způsobem po všech možných stránkách…a rozšířila svou interakci s touto zemí i za hranice Bournemouthu… A snažila jsem se statečně… On každý zážitek jakékoli povahy mi tu mohl přinést cennou zkušenost… Přestože jedinou položkou věrnou mým předcházejícím (místy přehnaně ,,přiexotičtěným“, místy naivně ,,domáckým“) představám zůstaly jen ty vlny v modro-šedém obzoru…

Po tom téměř dvacetihodinovém (převážně nočním) zmítání se na nepohodlné autobusové sedačce se při prvním kontaktu s Anglií, která nás (mě a ,,tu druhou“ Karolínu :)přivítala šedí deštivého londýnského dne, žádná ,,genius loci flavour“ ještě nedostavila…To se ale také jednalo jen o přikobrtání se z jedné stanice do druhé. Zato pak, když nás další autobus už vezl ke konečnému cíli, jihovýchodně, zpět k pobřeží, šedavé clony postupně roztály pod září jarního odpoledního slunce nad stráněmi rudých vřesovišť a starých propletených borů a moje cestovatelské chutě, které byly do té doby at their lowest ebb , se zase pomalu vzpamatovávaly pro nový flow…Právě jsme totiž absolvovaly bezplatnou exkurzi celou šíří národního parku New Forest.

Bournemouth nás svým jarním jasem ujistil, že zimu jsme skutečně nechaly daleko za sebou držící se zuby nehty českých luhů a hájů, mezitímco tady už je jaro in the full blossom…Pohled na vyletněné lidi a květy obsypané záhonky ve stínu palem a pučících bonsají v tuto chvíli působil dostatečně cizokrajně… Sluneční teplo ale dokonale kompenzoval onen svěží vánek, který spolu se všudypřítomnými gulls dával tušit blízkost vodní masy ukryté za obzorem geometrických řad jednotvárných cihlových domečků…

Po prvním seznámení se svou hostitelskou rodinou (postarším manželským párem) mi bylo jasné, že tato záležitost pro ně nepředstavuje nic víc než výhodný byznys, což jsem se snažila po celou dobu brát na vědomí…(kromě několika nesmyslných opatření mě to nijak neiritovalo). Druhý den nám tedy mořské klima ukázalo svou druhou tvář, když se jeho větry bez varování začaly zbavovat přebytečné vlhkosti…Vytrvalý déšť nás přesto neodradil udělat si alespoň procházku po místních obchodech. Odpoledne mraky najednou zmizely tak rychle, jako se objevily a mně se hned vrátil můj sea-lust a znovu jsem vyrazila in its search, uvědomujíc si tentokrát, že vzdálenosti tu nejsou tak lehce překonatelné jako doma prstem po mapě, zvlášť když se musíte proplétat oněmi uličkami, stejně jako překonávat velké dopravní tepny. Ale zvykla jsem si a dnes už bych ji byla schopná projít i poslepu, jak jsem ji absolvovala úplně každý den po skončení školy nebo i ráno před vyučováním… Při prvním pohledu na vytouženou hladinu jsem hned věděla, že samotné procházení se po pláži a sbírání mušliček a ,,foteček“ mě dostatečně neuspokojí a že si musím vychutnat přímější konfrontaci… Škola v Anglii, jak jistě víte, začíná až v přehnaně pozdních hodinách - ta naše konkrétně až v 9:15, takže pro mě nebylo velkým problémem přivstat si a v šest hodin si vyrazit k pláži, která zůstávala v půl sedmé stále ještě zázračně vylidněná, a položit se na chvíli přímo do náruče houpavých vln…(Musím přiznat, že se zrovna nejednalo o příliš teplé ráno se svými sotva 3 stupni nad nulou a zvláště výraznou větrností; to při mém druhém koupání už panovaly podmínky přívětivější; v dané situaci mi to ale úplně postačilo…)

Co říct k samotnému studiu? Budova to byla maličká, s maličkými třídami, každá ne o více než tak osmi lidech překvapující národní různorodosti, rozdělených podle svých úrovní odpovídajících evropskému rámci. V prvním týdnu jsme byly s Karolínou součástí skupiny čítající dvě Japonky, německý manželský pár, jednoho Syřana a jednu další Češku; druhý týden se ovšem osazení úplně změnilo, protože většině členům zrovna docházka končila, takže z původní skupiny jsme zůstaly jen my dvě a Mohamed a zbytek byl vykompenzován dvěma nově příchozími Španěly, jedním Kolumbijcem žijícím taktéž ve Španělsku a jedním pánem ze Saudské Arábie.  Třebaže čtyři první hodiny byly vyhrazeny pouze gramatice (tam se výuka nijak zvlášť nelišila od té probíhající třeba na našem gymnáziu) a až další dvě polední pak všeobecným znalostem, každou chvíli se strhla zajímavá diskuze na téma mezikulturních a politických rozdílů podnícená samotnými studenty, již se učitel nesnažil nijak moderovat, spíše se ochotně zapojoval jako další účastník… A tak jsme řešili například problémy nepokojů v dnešních arabských státech, k čemuž nám byl devatenáctiletý Mohamed jakožto uprchlík ze Sýrie skutečně cenným přispěvatelem - stejně jako otázku zrušení španělské monarchie, odtržení Skotska od UK nebo jen různé významy znakové řeči u jednotlivých států. Poté, co jsem si zvykla na některé poněkud ,,hybridní“ přízvuky u některých zástupců španělského a arabského národa, jsem už jen litovala, že se celé vyučování nenese v takovémto duchu, který byl ve všech ohledech mnohem více obohacující než jakékoli,,učební materiály“…

 V pátek jsem si pak dovolila ,,ulít“ ze své thorough attendence, abych si tak prodloužila svůj ,,cestovatelský víkend“. Nevyzpytatelné počasí se mi sice zase obtěžovalo připomenout, že jsem v Anglii a ne ve střední Evropě, takže se mi slunečný den v mžiku změnil v pošmurné větrno. To mě ale od mé cesty do Swanage, malého kamenného městečka rozprostírajícího se mezi zelenými kopečky pastvin, které mizí bílými útesy přímo v mořském příboji, odradit nedokázalo. Škoda jen, že jsem na zdejší systém tourist´s way přišla až po notné době bloudění mezi ploty pastvisek…-turistické cesty tu totiž vedou přímo skrz ohrady, mezi lhostejnými partami kravek a ovcí všech možných plemen a barev… Tak jsem si nakonec udělala procházku přímo přes mysteriózní Nine Barrow Downs (tomu, kdo četl Pána prstenů, se hned může vybavit tzv. barrow wights : ), které shlížely zadumaně přímo na modrou dálavu splývající s šedí nebe, až k místnímu starobylému Corfu Castle…a pak k oněm útesům (to už mě chytala nemalá závist vůči všem těm jezdcům, co se kolem mě vždycky jen prohnali na statných ponících typického zdejšího chovu)

Na druhý den jsem si vyrazila poněkud dále do vnitrozemí, do Salisbury za tou slavnou katedrálou ze 12. století, kde je mimo jiné vystavena i Magna Charta (Jeana Lacklanda) a pak dál ke Stonehenge… Pokud pominu počasí, které mě opět vypeklo, tentokrát s doslova letním návalem tepla, k němuž se, v takové vzdálenosti od pobřeží, už žádný ,,luft“ nedostal, velkým problémem mi na téhle cestě byla především orientace, kdy bych se bez ochotné asistence místních obyvatel asi daleko z tohoto středověk pamatujícího města nevymotala. Volba jít z Amesbury ke Stonehenge on foot se neukázala být příliš šťastnou. Svatyně obklopená davem senzace-chtivých turistů s několika mohylami v pozadí se rýsovala groteskně na obzoru fádní krajiny polí oplocených ostnatými dráty hned za pásy rušné asfaltky… A jak jsem tak zadumaně pochodovala nemajíc moc času na rozmýšlení trasy, moje stezka mi najednou mizí v jednom z řepkových polí a když přesto nezastrašeně postupuji dál a překonávám i plot, najednou už mě od ,,posvátné půdy“ dělí jen ona poslední překážka – dvouproudová silnice, která se brzy ukazuje být nezdolatelnou. A tak těch sedm liber zůstává v mé peněžence a já jen nafotím pár ,,realistických snímků“ a věnuji tichou vzpomínku myšlenkám kultury pohřbeným hluboko pod čnějícími kameny. Na zpáteční cestě tak mám ještě čas navštívit Old Sarum, trosky a valy zanechané velkou anglo-saskou pevností, jež později využíval William the Conqueror.

Můj poslední cestovní den se uskutečňuje v klidnějším duchu – procházkou po okraji New Forestu – tento park je bohužel tak rozsáhlý, že všechna jeho hlavní lákadla se nacházejí až mimo dosah několika hodin chůze – alespoň tak tomu bylo v případě mého výchozího bodu – Ringwoodu (nehledě na to, že anglický systém stezek spočívá jen v nesmyslných úsecích, které vás provedou mezi pečlivě ohraničenými lesíky a loukami a pak skončí uprostřed nějaké ovčí pastviny - zlatý český tramping :)

Tímto byla má cestovatelská vášeň dostatečně ukojena a už jsem jen odpočítávala dny a sbírala kamínky a mušle. Poslední den jsem si ještě jednou zaplavala a vyrazila utratit zbytek mých finančních zásob na dárečky a suvenýry (mezi těmi mimo jiné nesměly chybět nějaké klasiky z pravého anglického antikvariátu – jako třeba Tess...)      

Karolína Moravcová, C3C
 

Trackback Tisk

Tags:

Kategorie:

Umístění: Blogs Papoušková