Vložil(a)
22.6.2011 6:13 

Není zvykem, aby studenti kvarty na naší škole absolvovali adaptační kurz. Prostředí školy za ty čtyři roky, co se v ní pohybují, už velmi dobře znají, o sobě navzájem už také ledasco ví, a oproti budoucím prvním ročníkům mají tu výhodu, že znají i valnou část učitelského sboru. Posledně jmenovanou výhodu v příštím školním roce ale přechodem na vyšší gymnázium  částečně ztratí, neboť se jim podle zvyku většina kantorů mění.

Po čtyřech letech nastane i výměna na pozici třídního učitele. Aby střídání kapitána nebyl pro posádku moc velký šok, rozhodli jsme se uskutečnit seznamovací večírek naopak - seznámit se s novým třídním a adaptovat se na něj.  

Jak taková adaptace vypadala, můžete vidět na fotografiích: 

Pohled jedné nejmenované kvartánky Terezy

Netradičně v pátek k večeru jsme se sešli u nás ve škole, v učebně 208. A proč to bylo netradiční? Nejen proto, že jsme šli do školy vskutku dobrovolně a ještě v pátek večer, ale také tím, že jsme mířili do třídy pana profesora Maňáka s myšlenkou se navzájem seznámit. Už týden dopředu jsme si vyměňovali s panem profesorem po chodbách názory, že se těšíme a právě v pátek nastala ta chvíle, kdy jsme si to měli vzájemně dokázat. Někdo přišel do školy s menšími obavami, ale ty byly rychle zahnány okamžitým nošením dříví na ,,táborák“, který se odehrával večer, ale ještě předtím přišla velká seznamovací akce.  To, že pan profesor Maňák má přívlastky zapomínavý a zvídavý, nám dokázal během několika prvních hodin, ovšem nikdo mu to nemá za zlé. Každý jsme nějaký. A to jsme si právě dokázali při oné hře, kdy jsme si dávali různé přívlastky, aby bylo panu profesorovi jasné, jací vlastně jsme. Také proběhla jakási módní přehlídka, kdy nás představovala ještě nynější třídní profesorka paní Zatloukalová. Celé to proběhlo s úsměvem na tváři a při večerním táboráčku jsme si určili pravidla, aby nám ten úsměv na tváři vydržel celé ty 4 roky. Když jsme pak viděli, že se pan Maňák spiklenecky dívá, bylo nám všem jasné, že program večera rozhodně nekončí. Čekal nás odlet z planety IÓ v souhvězdí Vodnáře na Zemi, kde jsme měli zachránit naši nesmrtelnost. Během pár minut z nás byli roboti, byl rok 2700 a my měli zachránit naše přátele, rodinu, známé a další od odchodu na odpočinek.

Znamenalo to vydat se do lesa okolo půlnoci a jít tmou tam, kam nás vedli naši spojenci. Bylo to vážně zvláštní vydat se v onu hodinu do Bylan, cestou hledat šišky, nabírat vodu a snažit se neztratit se. Nezbytné je dodat, že jsme všichni došli do školy celkem v pořádku, akorát pěkně špinaví. Každý by si řekl, že už je po všem a my půjdeme zalehnout, ale to ne. Šli jsme si ještě napsat dopis, do kterého jsme vepsali to, co bychom chtěli za ty společné 4 roky dokázat. Pak následovalo sledování filmů, debatování, jedení, pití, spaní a další podobné aktivity. V sobotu ráno – stále ve škole – jsme se nasnídali, pan Maňák nám uvařil mátový čaj a čekal na nás úklid školy, kde se během noci zjevilo dost velké množství bláta, takže stále žádný odpočinek. Ten nastal až po návratu domů, kde podle průzkumu 99,9% V4A prospalo buď sobotní odpoledne nebo nedělní dopoledne. Ovšem akce to byla nezapomenutelná.

Tereza Doležalová, V4A

Pevně věříme, že předání kapitánské pásky proběhlo úspěšně a kvarta se na nového třídního adaptovala.

Daniela Zatloukalová, Zdeněk Maňák

Trackback Tisk

Tags:

Kategorie:

Umístění: Blogs Maňák