11 6

Vložil(a)
6.11.2014 14:41 

   

Markéta Moravcová

Hlad, naší tlupě opět hrozil hlad. Co teď? Já jsem náčelník, měl bych se o své lidi postarat … Všechna zvěř odtáhla a my? Nikoho by ani nenapadlo navrhnout, abychom se přesunuli. Protože velká pramatka Země, jejíž jméno je nevyslovitelné nám sdělila, ať se nepřesouváme. Ať čekáme na novou lunu měsíce. Celé dny čekám na nějaké znamení. Začínám pochybovat, poradí nám opět?

„Nic se neopakuje stejně, můj drahý“
„Má paní?“
„Ano, jsem to já.“
Začal jsem koktat: „Já, já jen, že že, je …“
„Já vím, začal jsi pochybovat.“
Začala ho obklopovat vůně ovoce, sušené trávy, vůně květin, vůně lesních jahod, bylo to tolik vůní, těžko popsat!
„Jdu ti pomoci“
Spadl mi kámen ze srdce.
„Tohle semínko ti pomůže.“
Najednou uviděl semínko na dlani mladé ženy, která měla ve tváři přímo vepsanou moudrost.
„Jak mi toto semínko pomůže?“
„Tohle semínko zasaď, vyroste rostlina, na ní bude spousta nových semínek.“

„Na ostatní musíš přijít sám.“ „Už nikdy žádný hlad.“
„Děkuji“ odpověděl mi ševel stromů. Teď zpět do tábora.

O několik let později

Stále vzpomínám na první úrodu. Den šťastný a bohatý. Nyní nikdy nemáme hlad. Místo hubených, tichých dětí tu máme veselé, silné děti. Nikdy, nikdy nezapomenu na památku zemi, která nás zachránila. Již víc nepochybuji. Památka země může dát, ale i vzít život.

Karolína Mazaná: O prvním zemědělci

Byl jednou jeden člověk. A ten člověk žil v jeskyni se svou ženou. V té době bylo málo lovců a docházelo jídlo. Jednou, když musel jít do lesa na bobule, našel semínko. Nevěděl, jestli je jedlé, ale vypadalo tak lákavě, že si ho vzal. Když přišel domů, žena mu řekla, ať to semínko vyhodí, protože také nevěděla, jestli je jedlé. Tak ho člověk vyhodil před jeskyni do hlíny. Ještě ten den prošlo před jejich jeskyní hodně lidí a semínko zašlapali. Přes noc pršelo. Další den si člověk všiml, že semínko vyklíčilo. Tak ho každý den zalévala a opatrovával ho. Jednou vyrostlo úplně a člověk ho ochutnal. Ale nechutnalo mu. A tak přemýšlel, jak ho vylepšit. Napadlo ho, že by ho mohl rozdrtit. Tak ho dal na kámen a rozdrtil ho jiným kamenem. Právě v tu chvíli ho napadlo, že když rozdrtí i ostatní semínka, nebude mít nic. Tak ostatní semínka otrhal, znovu zasadil, a když jich měl dost na jídlo i na zasetí, tak je rozdrtil a udělal z nich první mouku, někdy do ní přidal trochu bobulí, aby lépe chutnala.
Za pár měsíců si řekl, že už nechce pěstovat jenom tu rostlinku, kterou pojmenoval „životadar“, ale i jiné rostliny. Člověk se tedy znovu vydal do lesa, aby našel další semínka. Po dlouhých hodinách hledání našel, co chtěl: další semínko. Vzal ho domů, zasadil ho a za pár měsíců mu na „zahrádce“ vyrostl předek naší mrkve. Člověk si všiml, že z mrkve žádná další semínka nepadají. A tak se musel vrátit ke staré dobré pšenici. Lidé ve vesnici ho ale stejně měli rádi a říkali mu „SPASITEL NAŠICH KRKŮ“.

Antonín Krejča: Nepatrné zrnko pšenice

Ako šel. Jako každý den ho matka poslala pro byliny do čase. Měl už své místo. Natrhal rostlinu a vracel se zpět do tábora. Jenomže si uvědomil, že zabloudil. Celý den hledal a hledal. Když vyšel na louku, lehnul si a usnul. Probudil se až další den. Vstal a tu si všiml zvláštní rostliny. Byla bez listů a místo květu měla dvě řady zvláštních kuliček. Natrhla je a začal znovu hledat cestu. Večer už byl v táboře uvnitř šamanovy říše. Vševědoucí šaman Karen zkoumal tu zvláštní rostlinu. Drtil ji, žvýkal, namáčel, pražil a tak zjistil, že je jedlá. Stará zrnka vyhodili a šli pro nová. Tento objev nazvali pšenice. O týden později jim došlo. Kmen Kalvetů byl už zase bez jídla. Byl studený den. Z lesů šla pára. Hladový Ako šel pro dřevo. Tu si všiml, že na místě, kde byla vyhozena stará zrnka pšenice, vyrostla další!!! Všichni měli obrovskou radost. Výborné pečivo z pšeničného prášku měl každý rád. O té chvíle už nebude nikdo o hladu.