6 10

Vložil(a)
10.6.2014 9:54 

    

Již před sedmou hodinou ranní jsme za sešli před Billou a netrpělivě jsme čekali na mikrobus, který nás měl odvést na krajské kolo soutěže Hlídek mladých zdravotníků do Mladé Boleslavi. Po cestě jsme si zopakovali pár důležitých informací, na které bychom neměli zapomínat a když jsme přijeli, nikomu se nechtělo z vytopeného mikrobusu do chladného počasí. Po registraci hlídek jsme konečně nastoupili a poslechli si sliby rozhodčích, vylosovali jsme si číslo hlídky a dostali sympatickou hostesku.

 

Na zbystření mozků jsme ze začátku dostali dopravní test a po jeho vyplnění jsme se mohli vyhrnout na první stanoviště, které bylo ze všech nejjednodušší. Zásah zvládli naši zdravotníci výborně a pokračovali jsme příjemnou procházkou parkem Štěpánka k dalšímu stanovišti, kde nás čekalo KPR - Kardiopulmonální resuscitace. Bára si vzala tohle stanoviště do svých rukou a poprvé jsme všichni viděli naživo, jak se oživuje pomocí defibrilátoru. Zde to bylo bez ztráty jediného bodu. Jako další nás čekala obvazová technika, kterou ovládají naši zdravotníci výborně. Bohužel, paní rozhodčí u obvazovky nebyla moc příjemná a nenechala ani jednoho člena hlídky ošetřovat bez přerušení a nepřiměřené kritiky. Nikdo z nás zde tedy nedostal plný počet bodů.

 

Nicméně nás čekal oběd a tak při žvýkání řízků všichni zapomněli na nepříjemnou paní a nepovedené stanoviště. Probrali jsme naše šance na výhru a shodli jsme se, že s prozatimní ztrátou zhruba třiceti bodů máme ještě pořád velkou šanci umístit se na bedně, ba dokonce na nejvyšší pozici. Pozitivně naladění jsme se vydali k dalšímu stanovišti. Autonehoda. Řidič s infarktem porazil chodce. Simonka s Radanem se ujali resuscitace a i zde je pan rozhodčí pořádně potrápil. Museli provádět nepřímou srdeční masáž až do příjezdu záchranky, čili nějakých 10 minut. Mezitím Verča s Bárou ošetřili řidiče s infarktem a Maruška se při volání záchranné služby ztratila a nedokázala říct přesné místo, kde se nacházíme. Při vyhodnocení tohoto stanoviště jsme se dozvěděli, že zdravotníci nevyndali z auta výstražný trojúhelník, ale také, že byli zatím na stanovišti nejlepší hlídkou. Ztratili jsme opět jen několik málo bodů.

Transport poraněného na nosítkách, který nás čekal na dalším stanovišti, byl také bezchybný. Dále hlídka vyplnila test, který měl s první pomocí pramálo společného, a pokračovali jsme k poslednímu stanovišti. Z protokolu jsme si vyčetli, že nás budou čekat rovnou tři zranění a projevila se nervozita. Přišla mladá, příjemná rozhodčí a řekla nám k zásahu pár informací. Že zásah bude náročný na nervy a především, že máme zachovat klidnou mysl. Pustili jsme se do akce. Křičící hysterická dívčina s nožem v ruce ohrožovala nejen sebe, ale pořezala i svou kamarádku, která silně krvácela. Bohužel pro nás, byli jsme poslední, kdo navštívil toto stanoviště a tak na nás již moc materiálu nezbylo. Než zdravotníci stihli přinést obvazy, holčina nám vykrvácela. Mezitím se Bára věnovala hysterce, které úspěšně sebrala zbraň, a Radan ošetřoval pneumothorax. Tedy otevřenou ránu na hrudníku, při níž došlo k protržení plíce. Naštěstí si vzpomněl, jak se tohle vážné zranění ošetřuje. Po velice dlouhých deseti minutách naše utrpení skončilo a my si vyslechli nemilý verdikt. Za to, že nám poraněný umřel, jsme pochopitelně přišli téměř o všechny body. Pneumothorax sice ošetřen byl, ale přes oděv. Radan zapomněl sundat tričko. Škoda. Další body dolů. Hysterka byla ošetřená vcelku správně. Ale bylo nám vytknuto, že kdybychom kromě záchranky zavolali i na číslo 158, hysterka by se okamžitě zklidnila a spolupracovala. K dosavadní ztrátě zhruba šedesáti bodů se nám k tomu na posledním stanovišti přičetlo dalších tři sta bodů.

 

Na závěrečném nástupu jsme se modlili, ať hlavně nedopadneme poslední, že by to byla velká ostuda. Nejprve se vyhlašoval první stupeň a hlídka z Kamenné stezky z Kutné Hory byla třetí. Přáli jsme jim to. Opravdu. No a vyhlašování druhého stupně. Jakmile jsme na deváté příčce nezaslechli jméno naší školy, spadl nám všem kámen ze srdce. Nejsme ani osmí! Ani sedmí! Nervozita pořád stoupala a začali jsme si pomalu znovu pomýšlet na bednu. Jméno školy nebylo řečené ani na pátém místě a my jsme se už opravdu hodně radovali, že asi bude medaile. Při vyhlašování čtvrtého místě jsme už skoro nedávali pozor. "Na čtvrtém, nejméně oblíbeném místě je ... trochu překvapivě... Gymnázium Jiřího Ortena, Kutná Hora", řekla hlavní rozhodčí Jana Majrichová. "Ale néé!" "Achjo." Všichni členové hlídky včetně nás a pana Rudolfa jsme byli moc zklamaní. Jak později paní Majrichová dodala, od třetího místa nás dělily pouhé tři body. Se smutným výrazem na tváři a červenými lahvemi s logem ČČK v taškách jsme se vydali zpátky k mikrobusu. Až když jsme se usadili a vyjeli, tak nám teprve došlo, že můžeme být rádi. Vždyť ještě před půl hodinou jsme se báli posledního místa a nakonec jsme čtvrtí. Navíc v krajském kole. I to je velký úspěch. Šárka Žáčková, V6A