To­to ob­do­bí pře­ží­vá bram­bo­řík v ku­la­té, zploš­tě­lé a je­do­va­té hlí­ze, za­tím­co všech­ny je­ho nad­zem­ní čás­ti od­um­řou. Ros­te v le­sích, nej­čas­tě­ji bo­ro­vých a du­bo­vých, ne­bo na skal­na­tých sva­zích. Před­nost dá­vá zá­sa­di­tým pů­dám a na­jít ho mů­že­me do nad­moř­ské výš­ky 100 m. Ro­do­vé la­tin­ské jmé­no po­chá­zí z řec­ké­ho κύκλος, což zna­me­ná ku­la­tý a na­rá­ží na ná­pad­né ku­la­té hlíz­ky, ze kte­rých bram­bo­řík vy­růs­tá. Dru­ho­vé la­tin­ské jmé­no mož­ná na­zna­ču­je, že prv­ní au­to­ři zpráv o bram­bo­ří­ku po­va­žo­va­li za je­ho do­mo­vi­nu Per­sii, mož­ná ale od­ka­zu­je pou­ze na broskvo­vě čer­ve­nou bar­vu prv­ně po­psa­ných rost­lin (bros­kev – Pru­nus per­si­ca). Obě vy­svět­le­ní se opí­ra­jí o nej­star­ší zá­pi­sy ze 17. sto­le­tí.

V Ev­ro­pě se ja­ko okras­ná rost­li­na pěs­tu­je již téměř 400 let. S je­jím dal­ším kul­tivo­vá­ním se za­ča­lo ve Vel­ké Bri­tá­nii. Bram­bo­řík pat­ří do če­le­di pr­vosen­ko­vi­tých (Pri­mu­la­ce­ae), v níž jich na­jde­me asi 20 růz­ných dru­hů. Po od­kvě­tu se vy­tvo­ří to­bol­ka pře­cho­vá­va­jí­cí se­me­na; sto­nek, jenž ji ne­se, se za­čne ohý­bat smě­rem k ze­mi, do­kud se jí to­bol­ka ne­do­tkne. Te­pr­ve pak se ote­vře a se­me­na se vy­sy­pou. O je­jich roz­nos a za­hra­bá­ní pod zem (se­me­na klí­čí pou­ze ve tmě) se po­sta­ra­jí mra­ven­ci.

Hlí­za bram­bo­ří­ků od­jak­ži­va li­di při­ta­ho­va­la. Jíst se ne­da­la, ne­boť je pro člo­vě­ka je­do­va­tá, ale na­bí­ze­lo se vy­u­ži­tí v lé­či­tel­ství. Mi­mo ji­né se po­u­ží­va­la i pro­ti vším. Hlí­zy slou­ží­va­ly též ja­ko afro­di­si­a­kum pro bý­ky, pro­to­že se vě­ři­lo, že v pří­ro­dě ji za stej­ným úče­lem vy­hle­dá­va­jí je­le­ni.

0 Počet komentářů ...

Login to Add Your Comment