9 17

Vložil(a)
17.9.2013 13:41 

    

Putování po rumunském Banátu – 28. 8. – 6. 9. 2013

               Myšlenka na výjezd do Rumunska se zrodila víceméně náhodou na podzim roku 2012. Tehdy jsem si na stole ve sborovně všimla letáku s fotografií neosedlaného koně cválajícího po prašné cestě vesnicí s pozadím krásné kopcovité krajiny. Celému výjevu dominoval titulek – Expedice Banát. Reklama pro tento okamžik splnila svůj účel, nabízený produkt zaujal.
                V tu dobu jsem totiž uvažovala o možnosti vyjet se svojí třídou do zahraničí s cílem poznat něco nového a aktivně strávit dny mimo školní lavice. Rumunský Banát není zrovna destinací, kam by ročně proudily davy turistů, ale právě to byla jedna z věcí, která mě na něm lákala. Navíc v tomto karpatském regionu na jihozápadě Rumunska žije v několika vesnicích už téměř dvě stě let česká menšina. Se zájmem poznat nevšední krajinu se současně zrodil nápad navštívit české vesnice a na vlastní kůži poznat, jak vypadá každodenní život našich krajanů tisíc kilometrů daleko od své původní vlasti.   
                Od myšlenky nebylo daleko k realizaci. Po kontaktování pořádající agentury, upřesňování programu a termínů, začal náš budoucí školní pobyt v Banátu nabývat konkrétních obrysů. To, že pěší turistika v náročném terénu nebude pro každého, se ukázalo na konečném počtu zájemců, který nakonec čítal jen 19 osob.  
                Ještě o letních prázdninách, ve středu 28. srpna se naše skupinka cestovatelů sešla odpoledne na kutnohorském autobusovém nádraží, kde jsme, plni očekávání zážitků z nadcházejících dnů, vyhlíželi domluvený spoj – dopravce pana Hrůzu. Ten nás i přes svoje neblaze znějící příjmení bezpečně dopravil přes Slovensko a Maďarsko do cíle. Ještě v Brně naši školní skupinu doplnila šestice studentů archeologie z Opavy a Nitry, se kterou jsme pak vytvořili 25 členný expediční tým. Cesta byla dlouhá tisíc km a trvala 16 hodin.

                První zastávkou při našem putování po Banátu byla rumunská vesnice Sasca Romana. Sem jsme dorazili ve čtvrtek 29. srpna brzy ráno a ještě rozespalé nás tu uvítali naši průvodci – Jan Duben spolu s místním českým rodákem Tíbím Pospíšilem. Počasí příliš vlídné nebylo a zamračená obloha lepší vyhlídky rozhodně neslibovala. Bez dlouhého otálení jsme si každý na ramena hodil batůžek s nezbytnostmi, kde nechyběla pláštěnka, pití a svačina. Velké batohy, a v případě některých cestovatelů i velké lodní kufry, nám naši průvodci naložili do připravené dodávky, která i s věcmi vyrazila napřed do našeho 15 km vzdáleného prvního cíle – kempu Valea Beiului na řece Neře. Tam jsme se ve svižném tempu po svých vydali vzápětí i my. Hned za vesnicí nás čekal lehce adrenalinový zážitek spočívající v přechodu přes řeku zavěšené pohupující se lávky.

 

Cesta vedla zčásti po vápencových ochozech i skrze dlouhé skalní tunely. Z přírody nás asi všechny nejvíce uchvátil pohled na sněhobílý vodopád a jeho blízké okolí.

Odpoledne po postavení stanů a odpočinku jsme se za vydatného deště vydali ještě na výlet k travertinovým kaskádám Beusnitei. Po návratu nás čekala první společná teplá večeře. V dřevěném altánu, na zahradě hájovny se servíroval výborný pečený pstruh s polentou a bílým chlebem.

            Instrukce našeho průvodce na pátek 30. srpna zněly jasně, budíček v šest, odchod nejpozději v sedm ráno po snídani a před námi nejdelší pěší úsek banátského putování – 36 km vzdálená česká vesnice Rovensko. Druhý den se naštěstí počasí umoudřilo a my ještě za šera vyrazili. První etapa vedla hlubokým a ve vápencových stěnách sevřeným kaňonem řeky Nery, občas jsme jako kamzíci museli zdolávat skalní výstupy, bez bot se brodit na druhý břeh, utíkat před vosími štípanci, šplhat do strmých strání nebo naopak klouzat po úzkých lesních cestičkách dolů. 

U krasového jezírka Lacul Dracului měl každý z nás v noze 22 km. Kousek odtud nám místní zemědělec nabídl, že nás všechny naloží na vlečku a traktorem odveze do 10 km vzdáleného Šopotu. Možnost pozorovat místní usedlosti, kukuřičná pole, všudypřítomné psy, typické hnědé kupy sena a kopcovitá panoramata z traktorové vlečky byl opravdu nevšední  zážitek.

 

Z Šopotu nás čekalo ještě pár km s táhlým stoupáním do nejvýše položené české vesnice Rovensko (750m). Cestou jsme míjeli rumunské salaše a kochali se výhledy na zalesněné kopce všude kolem nás. Za jedním z nich se před námi konečně otevřel pohled na dlouhý hřbet, který lemovala zástavba domků a polí tvořících vesničku Rovensko. Do cíle jsme dorazili v podvečer po 12 – ti hodinové túře. Bylo to zároveň naše první bližší setkání s krajany, neboť ať už jste ve vesničce potkali kohokoliv, slyšeli jste od něho český pozdrav. Všichni jsme byli unavení a hladoví a rádi jsme využili možnost se osprchovat a povečeřet místní specialitu sarmi – mleté maso obalené v zelném listu. Brzy po našem příchodu zapadlo slunce a někteří z nás si vyzkoušeli stavění stanu potmě jen s baterkou.

                 

Další den v sobotu 31. srpna nás vítal nádherný výhled do údolí s ranní mlhou a vykukujícími vrcholky, jež vypadaly jako ostrovy v moři. Ráno byl čas zajít do místního krámku se smíšeným zbožím a prohodit pár slov s paní prodavačkou. Na naše dotazy, jak se jim tu žije, odpovídala s úsměvem, že těžce, ale zároveň dobře. Její dospělé děti, tak jako i u jiných, odešli už dříve za prací do Čech a ve vesnici dnes tak žije jen 120 osob, které živí především zemědělství. Každý dům je zde zároveň samostatné hospodářství s domácími zvířaty.

            Oproti včerejšku bylo ten den před námi jen 15 km do další tentokrát nejpočetnější české vesnice Gernik, kde žije na 512 českých obyvatel. Cesta nám vlnícím se terénem rychle ubíhala a zpestřili jsme si ji zastávkou u dřevěných vodních mlýnků, které jsou i v současnosti udržované a využívané na mletí mouky. Poprvé jsme cestou také zahlédli v dálce řeku Dunaj. V Gerniku byla cílem nejdřív hospoda, kde jsme se občerstvili a po té se vydali až na konec vesnice, kde jsme na loučce rozbili další tábor.

 

Na večeři nás naši průvodci zavedli do rodiny pana Františka, kde už byl na dvoře přichystaný dlouhý jídelní stůl, na který vzápětí začala paní domu snášet dobroty. Všichni se po několika chodech zakončených koláči dosyta najedli a na závěr se většina postavila do fronty, aby si u pana Františka zakoupila domácí marmelády a další dobroty.

 

             V neděli 1. září se někteří z nás ve stanech probrali už ve čtyři hodiny ráno, neboť nedaleko od tábora místní vyháněli za hlasitého bučení krávy na pastvu. Po snídani jsme vyrazili do Svaté Heleny. Jedná se o nejstarší dochovanou českou vesnici v regionu, která byla založena již r. 1824. Trasu, původně dlouhou 15 km, jsme si ale záměrně nakonec o něco prodloužili, abychom viděli krasovou jeskyni s rozlehlým dómem – Tureckou díru, kde se podle pověstí schovávala turecká armáda. Nevynechali jsme ani prohlídku přírodního kamenného mostu – Kulhavou skálu, která je rozkročena nad potokem Alibeg.  Pak už nás čekala Svatá Helena, v jejímž okolí se na loukách tyčí nepřehlédnutelné větrníky. Zastávka zde byla krátká, celá naše skupina se v cíli vměstnala do tří dodávek a přesunula do 70 km vzdálené české vesnice Eibenthal (Tisové údolí). Tady mají naši průvodci základnu v penzionu U Medvěda. Opět nás čekalo stavění stanů, ale i zasloužený odpočinek.

 

                V pondělí 2. září jsme si dopřáli volné dopoledne. Až po obědě jsme udělali malý průzkum okolí a zašli do vesničky Baia Noue (Ujbánye), kde většina mužů z Eibenthalu pracovala až do r. 2007 v antracitových dolech. Ve vesničce také naši průvodci organizují hudební Festival Banát, Jeho cílem je mimo jiné tuto oblast u nás turisticky zviditelnit a pomoci tak místním lidem si přivydělat.

              V úterý 3. září byl naplánován výlet na dunajskou soutěsku. Nejdříve proběhl přesun dodávkami dolů do údolí, odkud jsme se už vydali pěšky. Terén nebyl jednoduše schůdný, občas se muselo lézt po žebříku a obcházet velké balvany. Brzy jsme museli využít baterky, které pro tento den byly nezbytnou výbavou, neboť část cesty vedla tmavou jeskyní Ponicova, ve které jsme mohli obdivovat bohatou krápníkovou výzdobu a spící netopýry. Nezapomenutelným zážitkem bylo brodění ledovou jeskynní vodou. Přímo z jeskyně si nás pak vyzvedla loď a my na ní vpluli přímo do majestátního Dunaje!

 

Cestou jsme navštívili také Veteránskou jeskyni, která je přístupná jen z řeky a v 17. a v 18. století se tady odehrávaly boje rakouské císařské armády s Turky. Cesta po Dunaji byla zážitkem, projížděli jsme soutěskou Portile de Fier (Železná vrata), kde hloubka řeky dosahuje až 90m. Projížďku jsme zakončili pod impozantní sochou posledního dáckého krále Decebala vytesanou ve skále. Večer nám paní Blanka, která se nám po celý pobyt v Eibenthale starala o jídlo, připravila na grilu výborné maso se zeleninou a domácím chlebem.  

           Ve středu 4. září jsme se vydali na výšlap na vyhlídku Známana , která je od Eibenthalu vzdálená asi 7,5 km. Den byl slunečný a většina z nás využila cíl nejenom ke kochání se výhledy do širého kraje, ale také k odpočinku a zdřímnutí. Zpátky na základně U Medvěda k nám na naše pozvání zavítal pan Josef Kocman, kterého tu označují za „živoucí kroniku kraje“. Pan Josef Kocman je hlavním autorem knížky Vyprávění o Banátu zachycující jeho vzpomínky a postřehy. Na jedno odpoledne jsme se i my stali posluchači jeho vyprávění, které nám mnohé z historie tohoto kraje osvětlilo. Měli jsme také jedinečnou příležitost vyslechnout si češtinu, která díky dlouhodobé odloučenosti zněla v poněkud zastaralé podobě. Pan Kocman popisoval strastiplné cesty prvních českých kolonistů do Banátu, kteří sem postupně v první pol. 19. stol. přišli za vidinou volné půdy, lesa, úlev na daních a možnosti zkrácení vojenské služby. Stěhovaly se sem celé rodiny z různých částí Čech a usazovaly se do vojensky předem určených míst, kde zakládaly vesnice. Větším zalidněním kraje kolem Dunaje plánovala habsburská monarchie zvýšit též obranu proti opakovaným tureckým nájezdům. Život osadníků i přes slibované výhody rozhodně lehký nebyl a za všemi postupnými výdobytky stála tvrdá manuální práce. V některých vesnicích, kam patřil i Eibenthal nebo Svatá Helena, byli muži postupně zaměstnáváni v místních dolech bohatých na antracit, chrom či měď. V minulosti také bylo běžné, že většina Čechů ovládala kromě mateřštiny také rumunštinu, srbštinu, maďarštinu a němčinu.

 

                 Už od počátku osídlení se Češi s ostatními národy nemísili a uzavírali manželství jen mezi sebou. České vesnice byly díky terénu vzájemně dosti izolované a vzdálené, ale ze strachu z příbuzenských sňatků a jejich možných důsledků na zdraví potomstva se dbalo, aby se lidé při různých příležitostech, jako byly např. církevní svátky, poutě či tancovačky, potkávali a měli možnost se seznámit. Tím se dařilo zachovávat český jazyk, zvyky, tradice i víru.
                Čtvrtek 5. září byl naším posledním dnem v Banátu. Využili jsme jej k návštěvě eibenthálské základní školy. Setkání s místními dětmi a jejich českou učitelkou proběhlo v přátelském duchu. Prohlédli jsme si třídy, nástěnky, prolistovali učebnice a v tělocvičně si společně s dětmi zasportovali a zazpívali české lidové písničky. Zároveň jsme oficiálně dětem předali pár potřebných věcí, které jsme sem, v rámci akce organizované Člověkem v tísni, dovezli. Pak už přišlo loučení a posledních šest kilometrů k Dunaji, kde už na nás čekal autobus do Čech. Sečteno a podtrženo, za 8 dní našeho pobytu jsme nachodili na 120 km.

                Asi až doma měla většina z nás čas v klidu zpracovat všechny zážitky. Kromě nádherné přírody jsme na chvíli poznali, jaké to je žít bez technických vymožeností, nemít internet, kvůli signálu běhat kilometr do kopce, mít k dispozici jen omezené množství vody, všude chodit pěšky, protože autobusy ani vlaky zde nejezdí.. Poznali jsme i stinnou stránku tohoto kraje, ve kterém se díky ubývajícím pracovním příležitostem české vesnice pomalu vylidňují a nebude tak snadné tento ojedinělý svět zachovat. Návštěva našich krajanů v Banátu byla pro mnohé z nás nezapomenutelným zážitkem, testem fyzické odolnosti, rozšířením obzorů, velkým srovnáním a připomenutím, co ke svému životu vlastně potřebujeme.

Daniela Zatloukalová

   

Další fotky můžete zhlédnout ve fotogalerii Jakuba Marka:

http://kubamarek.rajce.idnes.cz/Banat,_29._8.-5._9._2013