4 29

Vložil(a)
29.4.2013 7:47 

Na ty nejlepší věci si často prostě musíme počkat, a jak jsme v průběhu týdne zjistili, naši řidiči, blonďák Lukáš a jeho anonymní parťák, řidič č. 2, vesele vtipkující o užívání lehkých drog, skutečně byli nejlepší. Díky nim naše cesta do Remeše proběhla zcela hlaďoulince. V bruselském muzeu čokolády jsme sice strávili méně času, než bylo původně v plánu, ale zkrácení návštěvy muzea, byť čokolády, snad ještě žádnému studentovi nikdy nevadilo. Všechno jsme viděli, ochutnali, osahali a všechny čůrající děti nafotili. S pocitem zadostiučinění jsme tak v sobotu brzy večer dorazili do Remeše, kde jsme se tradičně rozpačitě přivítali s našimi novými francouzskými přáteli, stále nerozhodnuti, jaký cizí jazyk ke komunikaci s nimi chceme používat, a zbytek víkendu prožili zcela podle jejich rozmanitých nálad, možností a osobních preferencí.

                           

Pondělí nás vítalo sluncem, posvátný pan directeur školy se na nás smál a my se smáli také, poněvadž jsme měli možnost prožít na vlastní kůži, jak probíhá výuka na škole, kde je kinematografie (!!) volitelným předmětem.  A uraženi tvrzením, že se u nás platí eurem, pošklebovali jsme se na hodinách angličtiny a vyčítali si to až ve chvíli, kdy láska k Francii zlomila naši pýchu. (Což pokud se stalo, bylo to o dost později.) Lukáš a Parťák nás dovezli i do Paříže. A bylo by možná příhodné nechat tu větu jen tak. Organizace byla úsměvná až směšná pro ty, kdo Paříž znali, nebe ale plakalo a nikdo neodjížděl návštěvou tou povznesen, snad možná nad tím vším povznesen, a to stejně zahrnovalo alespoň jeden z nejrůznějších druhů úšklebků, od posměšných až k zoufalým. A Joe Dassin nám slabším svým „il y a tout ce que vous voulez aux Champs-Élysées“ dokázal vzít na moment vítr z plachet.  Naštěstí jsme se vrátili brzy, a tak jsme mohli třeba sedět na posteli nebo tak.

 

V průběhu našeho remešského dobrodružství jsme měli také možnost dozvědět se něco o výrobě šampaňského (přičemž nezastírám, že jsme byli trošku víc fascinováni možností jej degustovat), navštívit basiliku Saint-Rémi a uznale křivit koutky nad jednou z nejvýznamnějších církevních staveb ve Francii – remešskou katedrálou Notre-Dame. Koho neuchvátila moderní okna v zadní části katedrály, ten jistě propadl šibalskému úsměvu veleznámého anděla ze 13. století. Naše roztěkaná česká očka spočinula i na Palais du Tau v těsné blízkosti katedrály, ve staré městské knihovně jsme našli jméno Tomáše Garrigua Masaryka a na radnici, kde mimo jiné viselo i dílko kutnohorského umělce V. Zubova, nás přivítal někdo, jehož identitu dodnes neznáme.

 

V pátek brzy ráno jsme se u školy vyfotili, nějakou tu chvíli startovali, pak si zamávali a odjeli. Zastavili jsme se ve Verdunu a snad i konsternováni (údajným) prodejem trik „I <3 Verdun“ v budově památníku padlým jsme po návštěvě citadely odjeli do Lucemburku. Tam jsme, po velkém úsilí paní Literové, ignorantsky prošli kolem tumby Jana Lucemburského, která nám vyrazila dech až v momentě, kdy jsme byli upozorněni, že právě v ní jsou uloženy ostatky otce našeho největšího panovníka.

 

Lukášovi a Parťákovi zavázáni, jsme s malým předstihem, plni přesnídávek z pytlíků, dojmů a nově nabytého sebevědomí pramenícího ze zjištění, že naše francouzština je více než skvělá, dorazili v sobotu ráno domů.
Několik malých dodatků:
1.    Pohybuje se mezi námi skutečný znalec Napoleona, jeho jméno se zdráhám prozradit, ale pokud byste měli s tímto tématem někdy problém, obraťte se na nás a my vás na něj rádi odkážeme.
2.    Znalci Chlodovíka I. jsme už všichni.
3.    Já svoji francouzskou korespondentku miluju víc než svůj život!

Šárka Hučíková, V6A