4 15

Vložil(a)
15.4.2013 11:07 

Bylo dobrých pět minut po nejpozdějším plánovaném čase nedělního odjezdu, když se autobus výpravy naší školy a škol z Plzně a Kladna dočkal své poslední pasažérky (tímto se znovu všem omlouvám) a mohl vyrazit směr Třinec. Popravdě řečeno, cesta byla opravdu dlouhá a nepříliš pohodlná, ale naštěstí nám ji zkrátil všeobjímající výklad zapálené paní učitelky z Plzně o všem od katedrály v Sedlci po železárny v Třinci a ne zrovna lehko stravitelný film Pianista, který zachycuje i povstání proti nacistům ve varšavském ghettu, událost, na jejíž výročí připadá Pochod živých.
    Trochu šok pro nás byl pohled na třinecký hotel Steel, kde jsme měli být ubytovaní, i na naproti stojící kulturní dům, kam jsme se měli dostavit na úvodní program. Obě budovy si, zdálo se nám, svoje nejlepší prožily před mnoha a mnoha lety a narezlé balkony našeho hotelu dokonce působily dojmem, že se drží na svých místech jen proto, že si samým stářím nemohou vzpomenout, jak se padá. Byli jsme ale překvapeni vcelku moderním interiérem hotelu (a přistýlkami nacpanými v každém využitelném koutku pokojů) a po večeři i zmíněného kulturního domu.  Tam jsme si vyslechli úvodní slova od organizátorů, kteří ve zkratce představili Pochod živých a to, jak se na něm podílejí, i historii samotné Osvětimi ještě před úsekem jejích dějin, která z ní vytvořila „tu Osvětim“.
    V pondělí nás čekalo samotná podstata naší cesty: Pochod živých. Tříkilometrového pochodu z táboru Osvětim I (či Auschwitz I) do Osvětimi II Březinky (Auschwitz II Birkenau) se zúčastily celé davy lidí. Tisíce a tisíce židů i nežidů ze všech koutů světa od Mexika po Thaiwan se spojily, aby uctili památku obětí holocaustu symbolickým pochodem mezi dvěma strašnými místy, která jsou dodnes existující připomínkou fatálního selhání lidství. Před samotným pochodem jsme měli možnost projít si osvětimský tábor a poslechnout si příběh dvou pamětníků, kteří Osvětim přežili. I když každý z nás o holocaustu nemálo slyšel ve škole i jinde, až ve chvíli, kdy dva opravdoví lidé a hromady vlasů, bot a dalších předmětů patřících obětem nacistů nahradili nicneříkající čísla z učebnic, dokázal si každý z nás alespoň částečně představit dopad, jaký nacistické řádění mělo. O to výraznější pak byl kontrast mezi děsivou surovostí některých částí expozice Osvětimi a hrůzou, kterou ono místo ztělesňuje, a živostí a národnostní barevností průvodu účastníků Pochodu živých. Měli jsme možnost promluvit si s mladou židovkou z USA, která nebyla o moc starší než my. Z rozhovoru s ní jasně vyplynulo, že se židé rozhodně ničím neodlišují od nás ostatních.
    Samotný pochod byl spíš než pochmurnou pietní akcí oslavou života a vzdorem mladé generace proti rasistickým a antisemitským myšlenkám. Na konci pochodu zaplnily koleje vedoucí do Birkenau cedulky s nápisy jako „NEVER FORGET. NEVER AGAIN.“ a podobně, které jako by říkaly: „My jsme tady, i když zvrácení nacisté jsou dávno pryč. Dobro jednoduše musí zvítězit nad zlem.“
    V úterý nás čekalo už jen závěrečné setkání s našimi českými, slovenskými a německými kolegy a krátké shrnutí a ukončení celého projektu. Bylo zajímavé poslechnout si, co Pochod živých znamenal pro mladé Němce, kteří museli čelit nepřátelským pohledům některých účastníků pochodu, přestože sami nenesou nejmenší vinu za to, co se v Osvětimi a dalších táborech stalo, a zároveň shrnout, co na koho z nás nejvíc zapůsobilo.

Po mnohahodinové cestě jsme zpět doma a v nás zůstávají vzpomínky na velkolepé dojmy, které v nás Pochod živých vyvolal, i na drobnosti, které nám náš pobyt na severu zpestřovaly. Myslím, že budu mluvit za celou naši výpravu, když řeknu, že účast na pochodu můžeme těm, kdo o něj budou mít tak jako my upřímný zájem, jen doporučit.

Barbora Nováková, C4A