Domů - Výměnný pobyt s Jahn-Gymnasium Rathenow, část první: Kutná Hora

Dne 25. září nadešel ten velký, všemi očekávaný den. No, musím přiznat, že po neblahých zkušenostech z let minulých jsme se příliš netěšili. Když tedy konečně dorazil německý autobus, neběželi jsme Němcům vstříc, jak možná někteří z nich čekali, ale naopak jsme se dali na taktický ústup směrem ke škole. Němci si nás však našli i ve škole a pak už nebylo úniku.

    Tak jsme se tedy poprvé setkali tváří v tvář s lidmi, které jsme do té doby znali jen z Facebooku. Pak byl každému z nás přidělen jeden Němec. Pozdravili jsme se pěkně po německu Grüß dich! a vyrazili jsme domů. Někteří z nás chtěli jít s Němci domů pěšky a už už jsme měli na jazyku větu Benzin ist teuer, leč zželelo se nám jich, když vytáhli z autobusu svá nemalá zavazadla, a vzali jsme je autem. V obavě, co s nimi budeme doma dělat, jsme se večer všichni sešli s úmyslem udělat takový malý seznamovací večírek. A vydařilo se to nad naše očekávání. Když jsme totiž večer odcházeli domů, nešel už Čech vedle Čecha a Němec vedle Němce. Právě naopak. Všichni jsme se bavili se svými novými německými kamarády.
   Následující den bylo naším úkolem provést Němce po škole. Řekněme, že snaha byla a našim německým kamarádům se snad prohlídka taky líbila. Potom následovala (marná) snaha naučit Němce pár vět česky. Když měli Němci převádět nacvičené rozhovory před tabulí, největší bouři smíchu vyvolal Alex, který na otázku „Co si dáš?“ odpověděl „Dám si ... (kdo tam byl, ten to ví)“. Můžeme jen doufat, že Němcům nebyly naše pokusy o němčinu tak k smíchu jako nám jejich pokusy o češtinu.
   Další den jsme dovezli Němce ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde si je přebral pan Novotný. My ostatní jsme pomalu, ale jistě kráčeli zpátky do školy. Ačkoli na nás naši přelaskaví učitelé brali ohledy a nezkoušeli nás, jen stěží jsme přečkali školu až do čtyř. Nijak nám to neulehčoval pohled na školní zahradu, kde Němci na sluníčku dospávali to, co poslední dvě noci zmeškali. Následující den byl naštěstí státní svátek, což pro nás znamenalo hlavně to, že ráno nemusíme vstávat. Využili jsme tedy úterního večera… k procvičování němčiny samozřejmě! Němci nás učili užitečná a běžně používaná slovíčka, ale naučili jsme se i pár takových, jaká by se vůbec neměla říkat.
   Ve středu ráno, tedy na svátek sv. Václava, jsme posadili naše nové spolubydlící na vlak, radostně zamávali kapesníčkem a vydali se zpátky do našich vyhřátých postýlek. Odpoledne jsme, již svěží a odpočinutí, všechny vyzvedli a vyrazili do víru velkoměsta. Únava si však vybrala svou daň, a tak to byl první a poslední večer, kdy se šlo spát prakticky hned po večerníčku.
   Další den už do Prahy nejela pouze německá část studentů, ale i ta česká. Všichni jsme dostali zhruba šestihodinové volno, které většina Němců využila na nákupy a alespoň trojnásobnou návštěvu McDonaldu a KFC. Po příjezdu do KH jsme zorganizovali závěrečnou večeři v jedné nejmenované kutnohorské restauraci. Ale večeří náš večer samozřejmě neskončil. Konala se velká rozlučková párty kombinovaná s narozeninami 3 Němců a jednoho Čecha, což se poněkud protáhlo. Když jsme se tedy ráno sešli u autobusu, mohli nás všechny z fleku obsadit do filmu Noc oživlých mrtvol. Nicméně to všechno šlo stranou, když došlo na loučení. Mnohým z nás dokonce ukápla i slza, tak nám bylo líto, že kamarádi odjíždí, že končí týden slastného nicnedělání, že už nám maminky nebudou ráno nosit čerstvé rohlíčky. A pak jsme jim zamávali, popřáli šťastnou cestu do Německa a my jsme nastoupili do našeho vlastního autobusu, který nás odvezl na exkurzi do Terezína.