Highway to Hel aneb naše putování na koniec świata
12
8
Vložil(a)
8.12.2016 9:47
Konec srpna, přípravný týden:
Mohli bychom jet na fotografickou výpravu.
-Zase nějakou sobotu? A kam?
Znám jedno skvělé místo. Je to asi 900 kilometrů, u Baltského moře…
A tak jsme jeli…
Helská kosa (nepřesně i Helský poloostrov) je jen 36 kilometrů dlouhý písčitý do moře vybíhající kousek polské země. V nejužším místě měří jen 70 metrů a od úžiny až do města na úplném konci země, do Helu, vede jen jedna jediná silnice, jedna železnice a kilometry a kilometry pláží. Počasí mělo být jen o něco málo chladnější než u nás, kolem deseti stupňů a bez deště, a tak se nás všech šest účastníků těšilo na podzimní dny na plážích. Ale jak to tak s těšením bývá, pršelo nám v různých intervalech každý den. Radost nám to ale nezkazilo. Na místo určení jsme dorazili rozlámaní a unavení po třináctihodinové cestě v mlze a v dešti, ale už při první procházce na břeh moře jsme do sebe nasáli místní poklidnou atmosféru – svěží mořský vzduch, klid a žádný spěch, kilometry liduprázdných pláží, šedé moře splývající s obzorem. Čtyři dny jsme zkrátka jen fotili a fotili, chodili, schovávali foťáky před deštěm, pili čaj, balili se do šesti až sedmi vrstev oblečení, jedli výborné ryby… Navštívili jsme mnoho více či méně bohem zapomenutých míst – přístav v Jastarni, městečko Hel, samotný výběžek poloostrova, kde už nebylo nic než moře, kam až oko dohlédlo, mys Stilo, který nese název „Na konci světa“, kouzelný maják, který byl ovšem k našemu zklamání zavřený. A že nám dalo skutečně hodně práce ten maják, nejvyšší bod ostrova, najít! Poté, co jsme hledali nejvyšší bod v lese, zjistili jsme, že maják je daleko za námi, a tak jsme se vraceli nepřátelským lesem po vlastních stopách jako partyzáni. Vyšplhali jsme se na putující duny a skákali z nich do písku, který ještě teď vyklepávám z ponožek i z jiných částí oblečení. V Gdaňsku, jednom z největších měst tohoto kousku Polska, jsme si užili i trochu sluníčka, poslouchali veselého harmonikáře a nechali čas plynout. Nakoupili jsme jantarové šperky a navzájem podepsali pohledy všem možným příbuzným. Také jsme se velmi spřátelili s hodinami v malém penzionu, kde jsme bydleli – a tak se stalo, že ať jsme se podívali kdykoli, bylo zkrátka vždy tři čtvrtě na sedm. Tyto hodiny nás provázely celými čtyřmi dny, stejně jako nespolehlivost polských vlakových dopravců, toulavé nádražní kočky, racci na pobřeží, déšť a strašidelné historky, nejčastěji se týkající hrozivých albánských gangů… Jak bývá zvykem, cesta zpět nám připadala kratší, asi i z toho důvodu, že jsme úpěnlivě počítali kilometry na strašidelné rychlostní silnici bez čerpacích stanic. Plánovaným výstupem z našeho pobytu bude výstava fotografií z míst více i méně známých.
Pobřeží 18:45
Fotografická výstava zachycující, jak jsme se ocitli v časové smyčce ve tři čtvrtě na sedm aneb:
je tři čtvrtě na sedm a vstáváme
je tři čtvrtě na sedm a bloumáme přístavem
je tři čtvrtě na sedm a vracíme se vlakem, který málem nejel
je tři čtvrtě na sedm a chceme jít do postele
a je tři čtvrtě na sedm, nebo taky půl jedné, a moře stále šumí,
a ve kteréžto jsme:
fotili a fotili a upravovali fotky a upravovali fotky a upravovali fotky a …
pili hodně horkého čaje
nachodili mnoho kilometrů a….
hledali maják a …
málem ho nenašli
lezli na písčité duny a…
skákali dolů
hledali nebezpečné afghánské a albánské gangy
a snažili se jim nevyhnout