Když jsme dorazili k penzionu Tivoli, který se stal naší základnou, zjistili jsme, že s námi v kufru cestovala taky profesionální volejbalistka slečna Toulavá Morka, která doplňovala naši dámskou volejbalovou dvojici Majdu a Pavlínu. Každý rok se do nás první večer snaží němečtí kolegové nalejt ty jejich pekelné lektvary z malých lahviček jménem Kümmerling a my se každý rok zuby nehty bráníme, abychom neztratili formu. Letos jsme se však vzhledem k tomu, že s námi jel pan Jim a slečna Toulavá, nebránili a tyto pekelné lahvičky zvesela konzumovali.
 

Druhý den, po probuzení jsme v místní televizi zhlédli pásmo německých poučných pohádek, kterým nerozuměl bohužel ani starostlivý učitel němčiny. V deset hodin místního času to mělo všechno vypuknout, a tak jsme hned po snídani vyrazili do nejmodernější volejbalové haly ve východním Německu. Už jsme v ní hráli minulý rok a tato hala opravdu stojí za hřích. Tam, kde je modrá čára ohraničující konec hřiště již začíná zeď, takže pokud chce člověk podávat podle pravidel, musí být jak pavouk, který leze po zdi a chystá se ulovit svoji kořist. Druhým problémem je strop, který je pekelně nízko a působí tak pekelné problémy při krocení neposedného míče.
 

A raději pomlčím o síti, která by měla připomínat přímou střelu a ne zkroucenou bábu. Ale i přes tyto neduhy se v hale dá hrát skvělý volejbal, o čemž jsme se přesvědčili i v minulých ročnících turnaje. Našimi výkony na volejbalovém hřišti jsme nikdy nějak moc neoslnili, i když je pravda, že před pár lety se nám podařilo vyhrát  bronzový pohár. Ale to už bylo strašně dávno. Nicméně letos jsme si stanovili velký cíl, a to opět získat bronz. Věděli jsme, že to nebude jednoduchá cesta, vzhledem k výkonům z minulých let, kdy jsme pravidelně končili spíše na konci startovního roštu. Navíc si většina družstev pořídila do svých sestav třímetrové extraligové hráče nebo psychomaniaky, kteří mydlí do míče hlava nehlava. Náš tým nemá nějaké extrémní hvězdy, ale na druhou stranu působí velmi vyrovnaným dojmem.
 

V prvním zápase, který jsme prohráli 11:20, bylo vidět, že jsme v této sestavě ještě nehráli a tak jsme potřebovali trochu času, abychom sladili naše pohyby a také trochu vystřízlivěli z předchozího přípravného večera. Nicméně hned v dalším zápase jsme našemu soupeři prohru vrátili a vyhráli tak těsným rozdílem 20:19. A to jsme hráli s favorizovaným týmem z města POTSDAM. Při každé volné chvíli, kdy jsme spojili naše ruce, abychom si navzájem předali energii do dalšího boje, jsme skandovali náš pokřik NÁÁÁÁÁÁÁÁÁBRONZ!
 

V prvních zápasech jsem ještě netušil, jak blízko je pravdě tento pokřik, který jsem vymyslel. Další dva zápasy jsme vyhráli a to nám dodalo velkou energii. I když jsme věděli, že jsme hráli ty lehčí zápasy, velmi nás to povzbuzovalo do dalších soubojů. Je ale pravda, že obavy z dalších bojů jsme měli. Postupně jsme se prokousávali jedním zápasem za druhým a čím dál více jsme začínali věřit tomu, že opravdu na BRONZ máme. Bohužel pak přišla další prohra s týmem SV PÄDAGOGIK, ve kterém hráli opravdu psychicky nevyvážení hráči, kteří se při každém pokaženém míči pěkně vztekali.

Dokázali jsme jim však prohru vrátit, což nám opět velmi pomohlo. Se vzrůstající únavou a počtem vypitých piv rozhodně neklesala naše forma, spíše naopak. Naše vyrovnanost nám přinášela ovoce. Sen o bronzové medaili začínal být čím dál více reálný. A pak přišel poslední zápas. V něm šlo o všechno. Stačil vyhrát jeden set ze dvou a sen o bronzové medaili se mohl rozplynout. Hráli jsme s týmem SPONSOREN, který byl posílen o jednoho extraligového hráče, který měřil skoro tři metry a jeho potetované ruce vypadaly opravdu děsivě. Z těch rukou šla hrůza. Nikdo nechtěl být u sítě, když byl na síti on. Samozřejmě hned první hru jsem byl na síti já, Majda a Mára. V tomto zápase se ovšem potvrdilo, že volejbal není o hře jednotlivce, ale o hře celého týmu. I když párkrát tento zabiják hrůzostrašně zasmečoval, že jsme se báli, že nám urazí hlavu nebo ruku, nic dalšího nevymyslel a zbytek týmu ho tak v pohodě stáhl ke dnu. Vyhráli jsme set a já věděl, že je konec s bronzovou medailí.

Touto výhrou jsme si totiž zajistili vstup do volejbalového zlatého nebe. Ano tato výhra nám zajistila ZLATO! Je pravda, že někteří nevěřící Tomášové jménem Roman tomu nevěřili, ale já tomu věřil. Začali jsme se radovat a vítězně křepčit po hřišti. Poslední set už byl tak pouze formalitou, která mohla dopadnout jakkoliv. My jsme to opravdu dokázali. Z 12 zápasů jsme jich 9 vyhráli. Toto je nejlepší výsledek v naší sedmileté historii účasti na volejbalovém turnaji v Rathenow. Je to poprvé, co jsme nevyhráli jenom na závěrečném tanečním večeru, ale i na hřišti.
 

 

 

 

Oslavy byly velkolepé. Opět jsme rozbalili naše odvážné taneční kreace, které ukázaly německým soudruhům, že my pařit opravdu umíme. A tancoval s námi i zlatý pohár naplněn šampaňským na naši počest.

A na závěr snad již není co dodat, snad jenom

MISTŘIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII….We are the champions………….

 

 

 

Tomáš, Vítek, Petr, Roman, Marek, Majda a Pavlína

0 Počet komentářů ...

Login to Add Your Comment